Jak vyrůstají tradiční „balijské děti“ ?

Jiný kraj, jiný mrav…. České děti i maminky by se zřejmě nestačily divit. Balijské přísloví říká, že nožka dítěte se nemá dotknout země minimálně do půl roku. A všichni se ho tady drží. Děti jsou nošeny v náručí nebo v slendangu, velkém šátku, který si maminka nebo starší sourozenec uvazují přes rameno, a teprve v půl roce se provádí první pokus o kontakt se zemí.

Nedokáže-li dítě samo stát, putuje zpět do náručí. Není žádoucí, aby se děti plazily nebo lezly po čtyřech, jak je k tomu vedeme u nás, Balijcům takovéto pohyby připadají zvířecí a člověka nehodné. Své děti tedy nosí, dokud samy nedokáží vzpřímeně chodit. Trpělivost balijských rodičů se zdá být i jinak bezbřehá, fyzické tresty jsou velkou neznámou, na děti se ani nezvyšuje hlas.

Malí pomocníci

Od útlého věku jsou všechny děti považovány za platné pracovní síly a dle svých možností a schopností se podílejí na práci pro rodinu. Jejich prvořadou povinností je péče o mladší sourozence, ale pomáhají i při vaření a polních pracích, zejména při sklizni rýže. Zatímco menší děti prodávají turistům suvenýry, pohlednice, ovoce nebo sladkosti, starší suvenýry samy vyrábějí nebo opravují nářadí pro polní práce. Rodiny jsou tak velice soudržné a děti se učí příkladem svých rodičů, se kterými pracují bok po boku, syn vedle otce, matka vedle dcery.

Toto propojení generací a chápání dítěte jako malé „dospělé“ bytosti s sebou nese i výrazně vyšší informovanost o všech životních otázkách. Před dětmi se nic netají i odpovědi na velice intimní dotazy dostávají velice brzy, neboť jsou považovány za samozřejmou součást života. Konečně i svatby se zde odehrávají ve věku, který je Evropany považován za doposud dětský.

Konec dětství

Toto dětství – nedětství končí slavnostním ceremoniálem pilování zubů, kdy bráhman chlapcům i děvčatům v pubertě upiluje horní řezáky a špičáky do roviny s ostatními zuby. Touto bolestivou procedurou se má zabránit tomu, aby se dotyčný proměnil po smrti v démona, který páchá zlé věci.